![Jak na výzkum – 3. část: Distribuce dotazníků a sběr dat]()
Pavel Černý
Častou slabinou je nepromyšlení distribuce dotazníku, která vychází z formy dotazníku (papírový dotazník, online dotazník) a naopak. U online dotazníku jsou tyto možnosti: zveřejnění odkazu na našem webu, Facebooku apod. zveřejnění odkazu v pravidelném či jednorázovém emailingu, např. v objednávce či newsletteru rozeslání emailových pozvánek z dotazníkového systému – tak je to možné na www.i-dotaznik.cz zveřejnění odkazu jako placené reklamy (např. Google Adwords či reklama na Facebooku) Rozeslání emailových pozvánek z dotazníkového systému Toto je možné např. u nás na www.i-dotaznik.cz . Má dvě podstatné výhody, které se obě promítají do vyšší návratnosti: 1) víme, kdo ještě nedopověděl a můžeme mu poslat upomínku/y. To nám zvedne návratnost minimálně o jednotky procent, většinou to je 10-30 procent. A přitom není nijak ohrožena anonymita respondentů, protože u anonymního průzkumu jde o dvě vzájemně nepropojené tabulky. 2) těm, kteří odpověděli, můžeme poslat individuální slevový kód na služby poté, co vyplní dotazník. Díky tomu mají klienti větší motivaci odpovědět a my máme vyšší návratnost dotazníku. (Pro úplnost dodám, že slevový kód jako motivaci k účasti můžeme úspěšně použít i u dotazníku s „otevřeným přístupem“, pak se zobrazí na závěrečné „děkovací“ stránce dotazníku a bude pro všechny respondenty stejný). Distribuce a sběr papírových dotazníků Distribuci a sběr papírových dotazníků musíme promyslet předem. Budeme dotazníky rozdávat? Kdy a komu? Bude si jej moci každý vzít sám? A jak se o tom dozví? Jak budeme dotazníky sbírat? Jak zaručíme bezpečnost a anonymitu? A jak budeme data zpracovávat, kdo bude přepisovat papírové dotazníky a kam? Tyto otázky bychom měli vyřešit již při psaní zadání výzkumu. Dotazování osobní aneb tváří v tvář Osobní dotazování (face to face) je tradiční technika sběru dat. Pokud ji zvažujete, určitě prolistujte některou z doporučených knížek: musíte především dobře instruovat tazatele, aby svým jednáním nezkreslili výsledky výzkumu. V dalším pokračování...
![Jak na výzkum – 2. část: Vytvoření dotazníku a pilotáž]()
Pavel Černý
V předcházející části jsme psal o tom, jaké jsou úvodní fáze výzkumu. Nyní se podíváme, jak dál. Konkrétně: jak vytvoříme dotazník. Pokud již jsme spokojeni se zadáním výzkumu, pak přichází další krok: příprava výzkumného nástroje, tedy v případě dotazníkové šetření vytváříme dotazník. A samozřejmě různé formy těchto nástrojů: např. papírový dotazník, který respondent vyplňuje sám. Dále webový online dotazník, který respondent vyplňuje sám na internetu. Nebo jej vytvoříme jako skript (scénář) pro telefonický rozhovor a tazatel odpovědi zaznamenává např. opět do online dotazníku. Vytvoření dotazníku nejčastěji probíhá ve spolupráci sociologa a zadavatele: sociolog sice má odborné znalosti, jak má dotazník vypadat, ale chybí mu znalosti a specifika firmy/organizace a její činnosti. Pokud nemáte po ruce žádného sociologa, ani a nechcete využít našich služeb, pak doporučuji: netvořte vlastní dotazník “na zelené louce”. Použijte a upravte si již vytvořený dotazník, který se osvědčil. Můžete využít naši knihovnu dotazníků, nebo hledat jinde na internetu. Obávám se, že dnes už neexistuje žádné téma, ke kterému by již někdo nevytvořil dotazník. Doplňte vybraný dotazník o témata, která máte navíc, a vyřaďte naopak přebytečné otázky. Využijte prověřené škály, tedy stupnice, pomocí nichž respondent určuje míru souhlasu či nesouhlasu, frekvenci apod. Tím si ušetříte spoustu práce a také předejdete chybám, kterých se “laici” při psaní dotazníku dopouštějí. Pokud přesto trváte na tom, že si chcete vytvořit dotazník zcela vlastní a původní, pak doporučujeme prostudovat si zásady tvorby dotazníku a pak postupujte od cílů přes hypotézy atd. k otázkám a pak především proveďte pilotáž, jak o tom píšu níže. Vyzkoušení nanečisto – pilotáž dotazníku Pokud již máme dotazník hotový, pak velmi doporučuji, abychom jej otestovali předtím, než jej spustíme naostro. Jak na to? Ideální je do online dotazníku na konec přidat závěrečnou...
Pavel Černý
Připravil jsem minisérii o tom, jak uspořádat výzkum. Záměrně jde o obecný návod, tedy bez ohledu na to, jestli jako metodu zvolíme online dotazníky, nebo třeba osobní dotazování (face to face), telefonické (CATI), jejich kombinaci nebo třeba focus group. Cíle výzkumu a zadání Prvním a nejdůležitějším krokem je stanovení cílů výzkumu. Z nich vychází zadání výzkumu: stanovíme, koho se chceme ptát, jaké jsou termíny, jaký máme rozpočet a kdo konkrétně ve firmě či organizaci se bude výzkumu věnovat. Dále určíme, jakým způsobem se chceme ptát. Pokud to nevíme, nic se neděje, s tím může pomoci sociolog či výzkumné agentura, jaký je nejlepší způsob, která metoda bude nejvhodnější. Vytvořit dobré zadání výzkumu je to nejpodstatnější, nejobtížnější a zároveň nejvíce podceňované v celém výzkumu. Další kroky znamenají také spoustu práce, ale je to již cesta podle vytýčených ukazatelů. Pokud ukazatele nastavíme špatně, tak se to během výzkumu těžko napravuje. Co by mělo obsahovat zadání výzkumu? Zadání výzkumu Cíl výzkumu K čemu mají sloužit zjištění výzkumu Kdo bude s výsledky pracovat především Cílová skupina, základní soubor Témata výzkumu (hypotézy, případně i otázky) Časový harmonogram Zdroje (lidské, finanční i nefinanční) Požadované výstupy z výzkumu Dále může zadání také obsahovat: Formát výzkumu, typ výzkumu, technika dotazování Způsob výběru respondentů Propagace výzkumu, způsob oslovení respondentů Témata a typ výzkumu Další věcí jsou témata výzkumu, tematické okruhy, čeho se výzkum bude týkat. Ideální je, pokud víme přibližně otázky, na které chceme znát odpověď. Nebo pokud sami máme představu o tom, jaká je situace, jaké názory mohou respondenti mít, máme hypotézy o tom, jaký je stav věci. Potom pomocí výzkumu ověřujeme, jestli to tak opravdu je,...
Pavel Černý
Dostal jsem se před časem k webovému dotazníku, oblast stavební spoření, téma: znalost, image, testování reklamní kampaně. Být respondentem je tvrdý chleba: podle mého odhadu trvalo vyplnění dotazníku respondentům nejméně 33 minut, odměna kolem 50 Kč. Nedalo mi to a prošel dotazník až do konce, protože byl pozoruhodný. Na dotazníku byla zarážející jedna věc, tedy hlavně jedna věc: vyplňování několika baterií otázek po každé jednotlivé položce. Celkem desítky obrazovek, na kterých se zobrazí 1 výrok z baterie, škála a název jedné stavební spořitelny. Na další obrazovce je vše stejné, jen se změní název spořitelny. Takže třeba zjišťování image stavebních spořitelen typu “je moderní”, “je seriózní” je uděláno tak, že se vždy zobrazí jeden výrok pro jednu spořitelnu. Výroků je celkem 8, stavebních spořitelen nabízeno také 8. Celkem 64 obrazovek, které musí respondent vyplnit. Pikantní je, že spořitelny máme hodnotit dokonce na 10 bodové škále! A jedeme dále! Nyní nás čeká dalších 25 výroků, tedy 25 obrazovek, kde ke každému výroku zaklikáváme všechny spořitelny, na které charakteristika sedí. Tedy u každého výroku by respondent měl zvažovat, zda to na každou ze spořitelen pasuje či ne. Měl by tedy provést 200 krátkých zamyšlení. A když toto zdolá, má za sebou už přibližně třetinu dotazníku. Pochybuji o tom, že si tvůrce dotazníku zkusil svůj výtvor sám vyplnit. Jinak by jej nemohl takto postavit. Některé dotazníky musí být dlouhé, pokud mají pokrýt všechny nezbytné oblasti – přes usilovnou snahu je nelze ani zkrátit (aniž bychom přišli o podstatnou informaci pro naše závěry), ani udělat pro respondenty snesitelnější. To ale není případ tohoto dotazníku. Nevidím do zadání výzkumu, ale přinejmenším šlo zapracovat na snesitelnosti....
Pavel Černý
Udělat nějakou otázku online dotazníku jako povinnou je velmi jednoduché: při vytváření otázky se jen zaškrtne „Povinné: Ano“ a je to. Nyní všichni respondenti musí otázku v anketě vyplnit, ať chtějí, nebo ne. Systém je nepustí dál, otázku jim označí červeně a nahlásí, že alespoň jedna otázka zůstala nevyplněna. Často se setkávám s přáním, aby pokud možno všechny otázky v dotazníku byly „povinné“, tedy aby je všichni respondenti museli vyplnit. Odkud se toto přání bere? Nejspíše pramení z v mysli zakotvené představy, že pokud označíme všechny otázky jako povinné, donutíme tím respondenta zodpovědět na náš dotazník zodpovědně, to znamená úplně. Atribut povinnosti je v té představě jakýsi online bič, který visí nad nezodpovědným respondentem, který by se odvážil nevyplnit některou z našich otázek. Jenže tyhle online biče moc nefungují (pokud tedy nejsme nějaká aplikace státní správy nebo grantové agentury, kterou není možné obejít). Kdo zažil frustraci z formuláře, který vám dokola opakuje, že ještě toto a toto pole je nutné vyplnit nebo je vyplněné špatně, bude souhlasit s tím, že takový „bič“ vede v případě online dotazníku k jedinému – respondent s klidem či naštvaně zavře okno prohlížeče a jde brouzdat někam jinam. Představme si, že bychom dotazníky sbírali nikoli online (CAWI), ale klasicky face to face na ulici – jak respondenta donutíme, aby odpověděl na otázku, na kterou odpovědět nechce? Nijak. Tedy když pominu různé „vyspělé tazatelské techniky“ ve stylu „Tak tam něco napišme, já to nemůžu odevzdat prázdné, co třeba za a)…“ Anebo si představme, jak by takový výzkum probíhal po telefonu (CATI). Za jak dlouho naštvaný respondent položí hovor? Nejen laičtí výzkumníci totiž zapomínají...
